Všichni dobře víme, že smát se teplým spoluobčanům je neslušné, a tak si na to v příštích minutách dáme pozor. Tohle auto se kupuje kvůli křivkám a ne kvůli tomu, co je uvnitř. Na tom by ještě nebylo nic špatného, horší je, že si to jeho hrdí řidiči ne vždy uvědomují.

Hnáni neurčitým pocitem, že mají nový zahraniční vůz a že by to podle toho mělo i jezdit, vrhají se mužští majitelé pojízdného bonbónu nezřídka do rychlého pruhu. Pak z toho vznikají takové ty trapné situace typu "já vlastně předjíždět nechtěl, já se chtěl doleva jen kouknout." Nedá se nic dělat, hošové, na dlouhodobý pobyt v levém pruhu samotný design nestačí. Je k tomu potřeba i nějaký ten motůrek, víme, a k motůrku i podvozeček. Ťuťuťuňuňuňu!

Bílá dodávka je pro silnice tím, čím je dámská vložka pro svět. Je to zřejmě nutné, ale nenávidíme to. Bílá dodávka (většina má tuhle barvu, protože je bez příplatku) vždycky uhání tempem, které naznačuje, že kdyby právě tenhle náklad králíčků Azuritů nedorazil do Postoloprt včas, tak se za Prahou otevře hvězdná brána a masy ještírků sežerou všechny lidi od Nováka dolů.

Pro bílou dodávku není jiná bílá dodávka žádný soupeř. Když už jednou máte Transita, musíte toho ňoumu v Boxerovi nebo Berlingu předjet za každou cenu, to dá přece rozum. To pak vede k tomu, že dálnicí se řítí jedna bílá dodávka stodesítkou a druhá ji odhodlaně míjí v levém pruhu rychlostí o celý půl kilometr vyšší. Mezi Jihlavou a exitem 2 – Praha Chodov se tohle předjíždění krásně vyřídí a všichni jsou šťastní. Když se pak levý pruh konečně uvolní a vy se svým osobákem toho zmetka konečně míjíte, všichni stavební dělníci v mikrobusu se kření, lepí kolečka salámu na sklo, mávají rohlíkama a jsou veselí, jak vám to zase nandali.

Jestli chcete ukázat světu, že jste se učňákem protloukli jako kingové, nemůžete to udělat lépe než vytuněným golfem. Každého z nás už jistě něco takového předjelo. Za tajemnými černými skly (fólie tam nalepil Láďa a považte, vyšly na 235 korun) se určitě neskrývá nějaký umolousanec, který si ještě před pěti roky zlomil nos při ježdění na panelákových schodech, ale sofistikovaný rebel typu Russella Crowea. Ohromné plastové spoilery domácí výroby se otřásají vibracemi, které dodává supersilná audiosoustava značky AKAI. Původně byla zamýšlena jako afrodisiakum na holky z rodinky, ale i když se ukázalo, že přitahuje jen další podobné uhrovaté zoufalce, jako nejcennější součástka už v autě zůstala. Zvuk je ještě o to krásnější, že přes celé zadní sklo se táhne nápis Sony Car Audio.

V našem městě jezdí dva takoví elegáni s nádhernými rychlými pruhy, na kterých není skoro vůbec vidět, že byli vyrobeni v 70. letech a že jsou tedy starší než jejich řidiči. A věru že si oba získali obdiv všech spoluobčanů – už tím, že při sobotním závodění na hlavní třídě ze sebe vytáhnou až 90 km/h.

Radši bych se střelil do hlavy než řídit vytuněného golfa přes město, kde bydlím.

Už sem zas na šichtě, do řyti. Tuž musim vam popsať, jak sme prožili teho Sylvestra. Chtěl sem to zrobiť v nedělu z domu, ale zaprve mi bylo eště zle jak cyp a zadruhe mi v sobotu jeden chachar z roboty rozšteloval ten muj komputer tak, že mi ani ten internet nešel spustiť. Hňup jeden — pry "Já ti upravím nastavení." Mu asi dněskaj upravim fasadu. Ale zpatki k Sylvestru. Tuž to bylo něco.

Jak už sem psal dřyve, ve štvrtek sem vyrazil do Kaufu kupiť jakesik žradlo a piti. Kupil sem paru vek, salam a krabicu salatu na chlebički. Pozval sem pět lidi z roboty, aji Jarunu z konstrukce, bo s ňu je dycky sranda, tak sem dufal, že budě aji na Sylvestra. Kdyžtak može o pulnoci zrobiť stryptyz. No a tež mi može pomocť s tyma chlebičkama, ni? Mjel sem ščesti, bo tam mjeli zrovna to fajne pivo Ambrozyja, kere sem už parukrat pil a kere je skoro take fajne jak Plzeň, akurat je o dosť levnějši — stoji enem 3 koruny flaša. Tož sem kupil tři basy, bo ty hovada jak začnu piť, tak nevija kdy přestať. V Kaufu bylo vic lidi jak obvykle, bo každy se chtěl na Sylvestra pořadně nažrať. Mimo duchodce sem tam potkal aji par hňupu v oblekach adydas od vjetnamcu, jak se tam naparovali nad nas ostatni smrtelniki, tuž sem se jim v duchu vysmal.

Jak sem dorazil s tu hromadu žradla a chlastu dom, tuž mě napadlo, že bych moh pozvať aji teho cypa z prace, co mě furt sere a moh by sem si z něho zrobiť jakusik prdel. Potem sem si to ale rozmyslel, bo ten hňup by si beztak doved tu svoju rebeku aji s tym uřvanym parchantem a to by mi asi jeblo dřiv, než by na čete zahrali hymnu. Tuž sem se převlek do svatečnich značkovych teplaku, kere sem dostal od fotra pod stromek, trochu poklidil ten burdel, co se mi tu nazhromaždil, vyhodil paru kyblu ze smetim a čekal.

...

Na Stodolni — to byl mazec. Milan s Frantu se rozprchli kajsik do řyti a ja sem zustal enem s Jarunu a Pepu. Jaruna to tam znala, bo tam chodiva pařiť a tak nas zatahla do jakesik knajpy, kde byli sami najebani mladežnici a smrdělo to tam jak v květinařstvi po požaru. Dali sme si pivo a mi se začala motať palica jak cyp. Nevim esli z tej hudby či z teho smradu. Jaruna chtěla tancovať, tož sme šli. Ale ja ty moderni tance něumim, tuž sem se tam krutil jak tasemnica v hovně a čekal na ploužak, na kerym se snaď neda nic zkaziť — krom přypadu, kdy ma v sobě člověk chlastu jak husa nadivki. Jak se na mě naprana Jaruna přilepila, tuž mi huklo a začal sem ji valiť kliny do paly. No nevim jak by to skončilo, kdyby nas něnašel Mirek s Frantu. Franta jak nas viděl, vletěl na parket a zařval "Budě dysko!" Začal šejčiť jak šileny, ale dluho mu to něvydrželo, bo ten syrup v nim eště pracoval. Kdyby pogrcal enem mě, tuž to by něbylo tak zle. Horši bida byla, jak poblul barmana. Ten zavolal jakehosik švarcenegra, ten nas všecki popadnul za fliger a vyhodil nas do mrazu. Cyp jakisik. Mi už bylo tak zle, že ani nevim, jak sem se dostal dom.

Rano, jak sem se zbudil kolem jedenaste, byli všeci pryč kromě Karla, kery zrovna staval a ptal se, kdy přydu ostatni, že už se němože dočkať sylvestrovskeho přypitku...